Arčík do svého půl roku vyrůstal ve své rodné chovatelské stanici Nepean River u paní Šimkové. Dodneška mi není známo, kolik měla ve svém prvním a jediném vrhu westíků vlastně štěňat - podle fotky, kterou mi kdysi poslala jich bylo 5, ale v databázi je k nalezení pouze jedna Arčíkova sestra, Ashlin Nepean River. Paní Šimková chová především labradory a zřejmě je její CHS tohoto plemene jedna z nejlepších v ČR. Westíky měla jen jednou, přesto s docela dost dobrým rodokmenem. Další westíky už však chovat neplánuje a docela mě mrzí, že o tom, že je někdy měla nemá na stránkách ani čárku a ani mi neodpovídá na občasný e-mail, který jsem jí v minulosti poslala. Ale nevadí, mám westíka z neexistující westičí stanice, haha.

Na dvoře, kde si ho téměř nikdo nevšímal, jen děti, které si s ním občas pohrály ,,dětské" hry, vyrůstal do svého půl roku, potom jsme si pro něj úplnou náhodou dojeli my. Začátky byly naprosto šílené, představte si zdivočelého psa, který v životě nebyl v městském ruchu, neuměl se venčit jen venku, protože doma byl jen sporadicky. Děs. Naštěstí jsme to nakonec zvládli. Pokračovala jsem v základním výcviku v Ambře, kam jsem již předtím chodila s Akimem a dodneška si říkám, jestli by Arčíkovi někdy přecvaklo, kdyby s ním Petr tenkrát nezaklepal a on začal poslouchat jak chodinky. Uznávám, že postupem času až dodnes ty hodinky trochu polevily a Arčík dělá čest všem kolegům teriérům. Ale když má zrovna náladu, je radost s ním pracovat. Jeho povaha je čistě teriéří. Snažím se od začátku jeho agresivní teriéří výstupy na své psí nepřátele potlačovat, ale je to prostě teriér. Kdo mu nesedne, ten má smůlu, a je jedno, zda je velký, malý, tlustý, tenký, chrt nebo staford, pudl, doga nebo snad kříženec.. :D Na druhou stranu je dost flegmatický a tak je dobrým socializačním psem např. pro štěňata, která si ho vždycky oblíbí.. On je moc ne, ale jeví se čistě jako vychovatel, prosfesor, Pan Pes.

 

Arčík a sport

Díky Arčíkovi jsem nepřestala Ambru navštěvovat a díky tomu jsem se dostala k agility. Začátky opět - naprosto šílené. Sice si to už moc nepamatuju, ale prohazování bílého psa tunelem mám v živé paměti dodnes. Jak už jsem psala, je to teriér tělem i duší. Hlavně tedy tou duší. A tak prostě když nechce, tak nejde. Měla jsem za ta léta, co se tomuto sportu věnuju asi dva momenty, kdy jsem měla takovou krizi, že jsem si říkala, že to vzdávám, že na to kašlu. Ale pak jsem to zkusila znovu a znovu a i teď jsou momenty, kdy na Arčulu nadávám a on stále nevzdal to snažení přeprat mě a vyhrát. S jeho tvrdohlavostí budu bojovat asi do smrti, ale nevzdám to a nedovolím mu dělat si, co chce.

Na druhou stranu, dostala jsem ho do kategorie A2, několikrát na bednu a byly už i takové běhy, kdy jsem měla takovou radost, že ho to baví, že ten náš věčný boj přerostl v radostnou spolupráci, že se ten pocit štěstí nedal popsat. O něčem takovým se mi v roce 2006 ani nesnilo a to si myslím, že je už tak dostatečná výhra. :)

Nyní je Arčík už v důchodovém věku, většinu roku tak tráví s mými prarodiči na chalupě, kde jsou třičtvrtě roku. V jeho 11 letech mu byla diagnotikována cukrovka, takže dvkarát denně mu je píchán inzulín. Kvůli problémům s prostatou musel být také vykastrován. Vše jsme ale zvládli, cukrovku stabilizovali a Arčík si užívá života. Všechno má pod kontrolou, jako většinu svého života a borderky mu čas od času zas stříknou mladistvou náladu do žil.