Pokud Bree byla mojí osudovou borderkou, nevím jak tedy nazvat Ready. Je to můj mamánek, Picínek, kterej mě miluje a já jí tak strašlivě moc, že se to slovy vypovědět nedá. Je prostě MOJE.

Další borderku k Bree jsem plánovala, ale můj plán zněl: až po státnicích. Ty byly v plánu na květen 2015. Jako zkušený kynolog jsem se ale s dostatečným předstihem začala dívat po různých spojeních a rodokmenech. Jen tak, pro představu. :-P Mým požadavkem již nebyla barva, jako při výběru Bree, nýbrž trochu jinačí hodnoty. Nechtěla jsem černobílou, nějakou tu barvičku to prostě chce, ale hlavní byl rodokmen. Chtěla jsem sáhnout do pracovní linie, směrovat to na ISDS.

V té době jsem byla už zamilovaná do Keena od Irči Kochové. Papalášování a nenávist, která panuje v prostředí českého klubu border kolií způsobilo, že jsem se do něj zamilovala ještě víc a chtěla jsem na just jít proti všem těm odporným lidem, v čele s posuzovatelem dysplazie a OCD. Irča mě tak seznámila s Nikčou Turečkovou, která měla stejný názor a s Keenem chtěla nakrýt svojí Bessy z Vysokého újezda. Jenže to mělo být už po prázdninách 2014.. Keena však nakonec Irča ne a ne uchovnit, Bejka už pomalu hárala a nakonec tedy volba padla na Joea, neboli Awesome of Magic Borders. Mladý pes, tehdy dvouletý, s úžasným rodokmenem a prací u ovcí. Tak jsem tedy přehodnotila všechny svoje požadavky a byla jsem tak prvním čekatelem na fenku z prvního vrhu Ninulandů. Nakonec se 19.11.2014 narodily dvě trikolorní holky a já poprvé v životě stála před tím strašným rozhodnutím, kterou si vybrat. A zase zavládl osud. Když jsme se před Vánoci jely na holky do Zlína podívat, za dveřmi už na mě čekala moje Ready. :) Zuli, druhá trikolorka, ke mně za celé odpoledne ani jednou nepřišla, snad se na mě ani nepodívala. Hold si to holky rozdělily mezi sebou dopředu.

Ready byla odmalička sporťák, byla a je naprosto odlišná od Bree. Teprve až jsem si jí přivezla domů jsem viděla ten šílenej rozdíl mezi pracovní a výstavní linií.

Zezačátku byla hodně submisivní, ke každému psovi na ulici běžela a lehala si na záda, postupem času se ale se zkušenostmi toto změnilo ve strach. Stále je její touha po sociálním psím kontaktu obrovská, vrtí ocasem (což moc neumi :D ) a jde vstříc psímu kámošovi, ale u toho zároveň řve jako kráva. :D Nakonec jí ale dojde, že se nic neděje. Je taky hodně majetnická. Doma jsou všechny hračky její a běda jak si je Bree nebo Arčík půjčí. Bree už z toho udělala svojí hru, když chce Picina rozhejbat aby si hrála, na oko jde do barelu s hračkama, "že si jako jde něco půjčit".

Na parkuru je to zase o dvě až tři rychlostní stupně výš, než byla Bree. A to jsem si myslela, že to už nejde. Zároveň je to pro mě zase nový typ práce - hecovat se nesmí, to je pak šílenost. Naopak se s ní musí pracovat do klidu. Nedá mi nic zadarmo, jakmile trošku povolím, pustím jeden větší oblouk nebo nedokonalé točení, mám na pár měsíců o práci postaráno. Je to prostě profík, sporťák a já k ní tak musím přistupovat. Odmění se mi ale svým neskutečným potenciálem a já doufám, že nás spolu čeká velká budoucnost. :)