#mycteme: Září 2017 – SLUHA DVOU PÁNŮ (Carlo Goldoni)_____

Divadelní hra o třech dějstvích, která se odehrává v Itálii v 18. století. Hra patří do žánru komedie, klasické commedia dell’arte.
Zpočátku jsem byla ke knize dost skeptická, jelikož se mi knihy psané formou scénáře nečtou příliš dobře. Obálka je taktéž nezajímavá, jak bývá ovšem u klasik zvykem. Než se člověk do děje alespoň trochu dostane, musí se neustále vracet na první stránku, kde jsou vypsané postavy a jejich vzájemné vztahy. Ovšem po prvních zhruba deseti stránkách jsem se začala orientovat a chytila jsem tempo, které je v knize nastavené docela vysoko.
Od půlky prvního dějství mě hra neuvěřitelně chytila. Rychlý spád, rychlé střídání dialogů. Komediální situace mi však nepřišly nijak úsměvné. Naopak jsem měla z hlavního hrdiny, sluhy Truffaldina dojem, že ze sebe záměrně dělá hloupého a na jeho vypočítavém chování mi nepřišlo nic zábavného. Je autorem popisován jako vychytralý, mazaný, ale popsala bych ho spíš jako nečestného poslíčka, kterému jde více o peníze, než o kvalitu jím nabízených služeb. Navíc byl velmi nezodpovědný, svým dvěma pánům způsobil nejednu škodu a to především jeho hloupostí.
Co se týče romantické části dějové linie, rozhodně nechybí hysterie a typicky italská výbušnost a horkokrevnost. V jedné chvíli naprosto láskou šílený Silvio za několik hodin lhostejně přihlíží pokusu o sebevraždu své milé Klárky, která si chce vzít život kvůli jeho nedůvěře v ní.
Nakonec vyjde celá zápletka s dvěma pány na povrch, ovšem opět bych toto odhalení přisuzovala náhodě, způsobené Truffaldinovou hloupostí a nezodpovědností, než jakékoliv promyšlenosti ze strany sluhy.
Závěrem jsem velmi ráda knihu zařadila do své sbírky. Její čtení byl příjemný oddech a pokud pominu počáteční nejasnosti v postavách, mozek si krásně odpočinul a čtenářská duše byla pohlazena. :)